Co když je moje rodina kočko-psí?
A k tomu ještě jedno bolestivé poučení
Jsem psí člověk a tak s námi domácnost sdílí psi. Už hodně dlouho více než jeden a to mnohdy i tzv. dočas. Kromě toho, že jsou to psi, jsou to vesměs chrti a to i bývalí závodní chrti, kteří neznají jiná zvířata, než psy a to často opět jen chrty. To ostatní se podle nich loví.
Jenže z chrtích zabijáků se někteří stali dokonce canisterapeuty, protože to je něco, co mě od dětství lákalo tak, že jsem z chrta-dočase udělala parťáka pro canisterapii.
Jak víme, jsou lidé „psí“ a lidé „kočičí“. A tak mě stále vrtalo hlavou, co kdybych tým zvířecích terapeutů rozšířila o kočičku. Doma máme totiž vyrovnané síly – já a starší dcera jsme „psí“, manžel a mladší dcera „kočičí“. Nastudovala jsem si tedy, že ideálními kočičími plemeny pro felinoterapii, jak se této metodě říká, jsou velké druhy, jako je mainská mývalí kočka nebo ragdoll. Navíc jsou to plemena “bytová” a já měla od počátku jasno, že kočičku nebudu nechávat běhat volně. Vyvolávala ve mě hrůzu představa, že by děti jdoucí ze školy našly naši kočičku třeba někde sraženou autem, nebo by nám ji mrvou předali sousedé s tím, že se přimotala k jejich psovi.
Zda je kočička vhodná na felinoterapii i to, jaká vlastně bude, se pozná až v pozdním věku, nikoli v pár týdnech a já se rozhodla, že tak jako u psů, i tady zkusím jít cestou adopce a pořídím si kočičku již starší. K tomu jsem předpokládala, že odpadnou pravděpodobně i vysoké pořizovací náklady na “papírové” kotě. Pořízení kotěte z nějaké množírny jsem odsoudila hned v prvopočátku.
Mým favoritem se stalo plemeno ragdoll, tedy „hadrová panenka“. Sledovala jsem inzerce těchto zvířat, až na mě vyskočila pětiletá kastrovaná kočička, která měla doma problém s druhou chovanou a chovnou ragdolkou.
Spojila jsem se s majitelkou, se kterou jsme probraly vše potřebné, nakoupila jsem základní výbavu a vyjela si pro ni. S majitelkou jsme dlouze povídaly, bylo vidět, jak jí ztráta kočičky mrzí, ale jiné řešení pro ni nebylo. Odvezla jsem si tedy Elinku domů.
Bydlíme v rodinném domě, kde spodní patro obývají děti a psy, v horním pak máme zázemí s manželem. Byly to tedy ideální podmínky pro zvykání kočičky i psů na sebe navzájem. Kočička měla z předešlé domácnosti se psy zkušenosti a nebála se jich. Proto již po nějaké době měla zájem si prozkoumat celý dům, včetně čtyřnohých obyvatel.
Smečka čítající v té době 2 adoptované křížence chrtů z Irska a jednu kříženku jezevčíka byla na kočičku také zvědavá, ale jejich úmysly nebyly určitě čisté. Já jim ale důvěřovala. Věřila jsem našemu vzájemnému vztahu. Proto, když prvně Elinka nakráčela se vztyčenou hlavou do „psího“ obýváku, bylo na psech odložených na jejich místa vidět nesmírné vzrušení a touha kočičku prohnat. Věděli ale, že nesmí, že je Elinka pod mou ochranou.
Postupem času jsem psům víc a víc věřila a nemusela návštěvy Elinky ve spodním patře domu hlídat. Elinku však psi příliš nezajímali a tak je nenavštěvovala často. Co navštěvovala ráda byla kuchyň, kam smečka nemá povolen přístup. Nejraději si ráno skočila na lavici u stolu v čase snídaně a zjišťovala, zda se nepodává čerstvá šunka. V takovém případě si nechala pár kousků naservírovat.
Jinak ji dění v kuchyni nezajímalo, na rozdíl od jiných koček neškemrala, nelezla na linku, syrovým masem pohrdala. Celoživotně byla krmena granulemi a kvalitními masovými konzervičkami určité značky.
Elinka se stala neodmyslitelným členem naší domácnosti. Jako správná ragdolka se zajímala o každou návštěvu, o každou novinku, která se v domácnosti ocitla, včetně krabic a tašek.
Měla své rituály. Zejména upomínání nás, pokud jsme nešli s manželem na kutě dostatečně brzy – to si pro nás dolů došla a jakmile se manžel uložil do postele, lehla si mu na hruď a případně ho „pacičkovala“, tedy přední tlapkou se jemně dotýkala jeho brady. Manžel se nemohl ani pohnout. Naštěstí takto netrávila celou noc, po určité době se vždy odebrala nocovat na jiné místo.
Nepřeslechnutelné byly její sprinty, které prováděla po pokoji sem a tam a byly intenzivně slyšet o patro níže.
Byla nesmírně muzikální – ráda poslouchala dceru hrající na flétnu, druhé dokonce chodila po klávesách klavíru, mě jednou málem při zpěvu skočila až na hlavu (snad v tom nebyl záměr mě umlčet).
U okna měla v patře své škrabadlo, ze kterého pozorovala dění na ulici. Manžel říkal, že kam až dohlédne, tam je to všude její.
Felinoterapeutickým zvířetem ale zůstala pouze u nás doma. Do Alzheimer centra, kam já jakožto canisterapeut pravidelně docházím, jsem ji vzala jednou a nepůsobila na mě příliš šťastně. Ano, v té době jsem ještě neměla oblast felinoterapii dostatečně nastudovanou, možná, že kdybych tomu dala čas…??? Ale já se rozhodla v tom dále nepokračovat a do zařízení jsem ji už nebrala.
Jednou nám přichystala hodně horké chvilky. Od předešlé majitelky jsem věděla, že ji s sebou berou na chalupu, kde má i možnost volného pohybu. Po čase jsem tedy pořídili kšírky a s Elinkou vyrazili obhlížet naši zahradu. To se jí líbilo. Prozkoumávala ji, ochutnávala trávu, pozorovala cvrkot, vnímala pachy a zvuky. Později jsme si troufli ji pouštět i bez kšír a vodítka. Neměla touhu utíkat a přibližovat se k plotu do ulice.
Tehdy jsme si ji takto opět vzali na zahradu a nevěnovali jí pozornost, kterou jsme měli. Po čase jsme zjistili, že Elinka nikde není, ale měla otevřeno domů, tak jsme usoudili, že už se vrátila. Jenže doma nebyla, na zahradě po důkladném hledání také ne. Vydali jsme se jí hledat na ulici, ale jako by se po ní země slehla, nikdo ji neviděl. Na mysl mi přicházely nejčernější myšlenky, co se s kočičkou nepřivyklou na pohyb venku, může stát. Sice bydlíme na kraji města, kde je minimální provoz, ale přeci. Byly to dlouhé a těžké hodiny.
Znovu jsme se vydali hledat v podvečer, kdy utichl městský ruch. Volali jsme, koukali kde se dalo, vyptávali se sousedů. NIc… Až když už jsme hledání pomalu chtěli vzdát, jsme na dceřino volání uslyšeli zamňoukání. A zas… Elinka vyděšeně vylezla z pod sousedova auta. Měli jsou nesmírnou radost a cítili obrovskou úlevu. Elinka byla na světě!
Bylo to pro nás obrovské ponaučení a už nikdy jsme ji nepustili po zahradě bez dozoru.
Takhle nám krásně ubíhaly dny a roky. Elinka nám dělala radost svým kočičím způsobem, byla zdravá i přesto, že dosáhla deseti let věku.
Nic ale netrvá věčně… a nás čekalo něco, co nechce nikdo zažít.
Bylo léto a jako vždy nám v čase dovolené jezdil hlídat necestující zvířectvo můj tatínek. Dokázal obstarat morčata, králíka, pokud bylo třeba psy i kočičku. Nebyl důvod neodjet na druhý konec republiky.
První dva dny probíhaly podle našich představ. Třetí den ráno ale zazvonil telefon. Domnívala jsem se, že tatínek, jehož číslo se na displeji ukázalo, si bude chtít potvrdit správnou krmnou dávku psům nebo najít řešení pro nefungující televizi. Bohužel volal s tím, že kočička sešla z patra dolů, leží na dlažbě a nepůsobí vůbec dobře. Byly opravdu teplé dny a tak jsem nejprve tuto informaci nebrala jako vážnou. Pak ale tatínek doplnil podrobnosti a věděli jsme, že je zle.
Tatínek nebydlí v našem městě, nezná místní veterináře, k tomu ani neřídí auto a tudíž nemohl sám situaci vyřešit. My byli 4 hodiny cesty od našeho domu. A tady jsme správně odtušili, že jde o minuty. Naštěstí máme dobré sousedy a já s nimi a s naší veterinou domluvila převzetí Elinky do péče.
Zprávy nebyly vůbec dobré, Elinka byla dle veterinářky apatická, měla rozšířené zorničky, působila, jako by byla v komatu… verdikt zněl: OTRAVA.
Hlavou mi začalo šrotovat, kde by se naše bytová kočička mohla otrávit? Myši neloví, ven bez dozoru nechodí a tam žere jen trávu. Krmení má stále to samé – granule a konzervičky.
Jako krutá rána mi blesklo hlavou, že manžel přeci nedávno bojoval s rojícími se mravenci v našem patře. Co když….
Horečnatě jsem hledala na internetu, který přípravek mohl být použit a jaké má složení. Přípravek od firmy Bros obsahoval jedinou účinnou látku – PERMETHRIN! Která látka je pro psy neškodná, ale u koček způsobuje stavy končící smrtí a nesmí být tedy do žádných přípravků proti parazitům koček použita?.. PERMETHRIN!
Okamžitě jsem tuto skutečnost volala zpět na veterinu. Elince už byla poskytována maximální možná péče. Paní doktorka mi ale sdělila, že i přesto je výsledek nejistý a domluvily jsme se, že zítřek rozhodne.
Na rychlo jsme se zabalili a mlčky vyrazili na cestu domů, za Elinkou. Každý z nás měl plnou hlavu otazníků i vykřičníků. My s manželem také výčitek.
V momentě, kdy jsme vjížděli do našeho města se ozval telefon a volali z veteriny. Paní doktorka nám sdělila, že Elinka za nás vyřešila rozhodování, zda jí držet při životě i ve stavu připomínajícím koma. Odešla…
Přišla obrovská nepopsatelná bolest. Ztráta Elinky nás zdrtila všechny a nebylo cesty zpět.
Měla jsem obrovský strach o dceru, která byla na Elinku nesmírně fixovaná. Byla tou ztrátou zcela paralyzovaná a hlavně nechtěla Elinku pohřbít, jako jsem to doposud dělali u ostatních našich zesnulých zvířat, nechtěla, aby tu krásnou bytost “žrali červi”.
Naštěstí existuje řešení – zvířecí krematoria. To pražské jsem okamžitě zavolala a Elinku jsme tam odvezli. S dcerou jsme vybrali urničku a přívěsek, ve kterém bude moct mít dcera kousek Elinky (trochu popela) stále u sebe.
K tomu jsem oslovila místní spolek zachraňující kočičky v nouzi, zda nepotřebují umístit nějaká nechtěná koťata. Reakce byla taková, že jim přicházíme jak na zavolanou, protože už mají opravdu plno a kolegyně akorát odchytává někým vyhozená koťata, pro které nemá umístění.
Přesto, že malí draci nemohli zacelit obrovskou ránu, kterou nám odchod Elinky způsobil, pomohli nám se s jejím odchodem alespoň trochu vyrovnat.. i když to stále bolí.
KOČKY NIKOHO to nemají jednoduché, trpí hladem, žízní, úrazy a nemocemi, dennodenně bojují o přežití. Péče o kočky nikoho je pak pro organizace, které zajišťují jejich odchyt, kastrace, adopce, velmi náročná, časově a především finančně. Proto jsme se rozhodli při příležitosti Mezinárodního dne koček (8. 8.) pro speciální srpnovou akci na jejich podporu, a to formou crowdfundingové sbírky na portálu Darujme.
Pomoci tak můžete i Vy, stačí si vybrat částku, kterou chcete kočičky podpořit.
https://www.darujme.cz/kocky-nikoho-a-mezinarodni-den-kocek
Děkujeme, že spolu s námi pomáháte zvířatům. Kočičkám obzvlášť.
Nadace na ochranu zvířat: text a foto Zdeňka Nezmeškalová
