Nemilované, nechtěné, nenáviděné…. Kočky a kocouři, kteří se provinili jen tím, že se narodili. Ti, kteří měli to štěstí a odhozeni jako nepotřebný odpad přežili, se protloukají životem. Kočičky se stávají velmi brzy matkami a ač jsou ještě samy dětmi, matka příroda jim velí pečovat o své potomstvo a přenést tak své geny do dalších generací. Kocouři, potrhaní, bolaví od věčných bitek, které k životu samců patří, porozumění a zájem také nevzbuzují. Jsou to „kočky nikoho“.
Většina příběhů koček nikoho nemá happyend. Zemřou dříve či později bez povšimnutí.
Né každému je osud koček nikoho lhostejný. Naštěstí existují lidé a organizace, které nezodpovědnost jiných vyvažují svojí láskou a ochotou kočičkám pomáhat. Díky nim kočičky nikoho poznají, co je to pohlazení a plné bříško.
Příběh Tuleně a Majky
Sleduji místní Ligu na ochranu zvířat v Kutné Hoře na sociálních sítích. Pokaždé, když se tam objeví žádost o umístění kotěte či nemocné kočičky se mi sevře žaludek. Ty žádosti totiž neustávají. Jako by padaly z nebe. Jedna za druhou. Skoro každý den.
Máme dům plný zvířat – 5 psů (což je na samotný příběh), 5 morčat, adoptovanou kočičku, kterou šikanovala druhá kočička v domácnosti. Té bych přeci nemohla domů přinést další kočku! A co kdyby od nalezence něco chytila, onemocněla, a nebo dokonce umřela? To si přeci nemůžu vzít na triko.
A pak se objevila nová výzva od Ligy (od začátku měsíce už asi desátá) s žádostí o umístění koťat koček nikoho do dočasné péče. To už jsem nevydržela. Takticky jsem ještě obrázky a video ukázala dceři, která kočičky miluje, získala ji tak pro svou věc a spojila se s Ligou. Nejdůležitější bylo ujištění, že koťátka jsou zdravá a pokud budeme dodržovat karanténu, naší kočičce, která bude v jiném patře domu, nic nehrozí.
V podvečer jsem tedy vzala přepravku a vyrazila do Kutné Hory pro 2 malá klubíčka. Předala mi je jedna z dobrovolnic Ligy, která už byla v dočaskování evidentně zběhlá, poradila co a jak, předala koťata ve své přepravce spolu s kotěcími kapsičkami. Ještě ten večer přijela zástupkyně Ligy k nám a dovezla koťecí granulky a pastu na odčervení a nabídla, že nám může pro koťata zajistit velkou klec, což jsem odmítla s tím, že si nějak poradíme.
Doma jsme v pokojíčku dcery nachystali ohrádku, kterou využíváme v létě na zahradě pro morčata. Do výběhu jsme dali podložky, záchůdek a mističky, a nakonec přepravku s koťaty. Ta byla zprvu bojácná a plachá, vše si opatrně prozkoumávala. Lačně zhltla konzervu a neomylně věděla, na co je záchůdek.
První dva dny jsme na kočičky moc nesahali, nechali jsme je v izolaci a dodržovali pečlivé mytí rukou při každém kontaktu s nimi či věcmi z výběhu.
Nepomazlete si ale ta zlatíčka, když jsou tak sladká. A začalo období tulení (odtud jméno pro kočičího lamače srdcí „Tuleně“). Po pár dnech se už koťátka nejenže nebála, ale přítomnost člověka vyhledávala a užívala si hlazení a drbání. Nejspokojenější byla, pokud mohla usínat na někom z rodiny. To se projevovalo zejména v noci, kdy vyhodnotila, že nejlépe se spí v posteli na dceři. Ohrádku hravě překonala již třetí den a proto jsme ji na noc překrývali dekou. Pořádek musí být 😉
Jakmile byla dvakrát odčervená, ukázali jsme je psí smečce. Psi hned poznali, že jsou to křehcí tvorečkové a byli hlavně zvědaví. Po pár dnech už koťata suverénně běhala mezi psy, ujídala jim z připravovaného krmení, hrála si s jejich mrskajícími se ocasy a spolu s nimi sledovala z gauče televizní pořady.
Jen naše domácí kočička nechtěla o koťatech ani slyšet. Bála se jich a odmítala z patra sejít. Nenutili jsme ji a víme tedy, že je to opravdu rozený jedináček.
Věděli jsme, že jsme pro koťata pouze přechodný domov. Ten pravý na ně teprve někde čeká. My i Liga jsme je začali inzerovat, aby domov našla co nejrychleji a zbytečně si na nás nezvykla.
První zájemkyně vhodná nebyla – je prý kuchařka, bude nosit kočičkám zbytky…
Další zájemce odradila povinnost kočičky v dospělosti vykastrovat.
Až se na Majku a Tuleně, jak je naše děti pojmenovaly, usmálo štěstí. Ještě než koťátka odcestovala, rodina všechno konzultovala a vše potřebné nachystala – záchůdek, mističky, obrovskou kočičí prolézačku… slzička ukápla, né že ne.
Z nového domova nám chodí fotografie, videa a my víme, že se tam koťátka mají jako v ráji. Ostatní ale to štěstí často nemají.
Autor textu a dočasná máma: Zdeňka Nezmeškalová, Nadace na ochranu zvířat
