V minulém článku s názvem „Umějí zvířata mluvit a používat jazyk stejně jako my lidé?“ jsme psali o schopnosti zvířat imitovat lidské zvuky. Mezi zmíněnými druhy byla i orangutaní samice Tilda. Nebyla však jediný „mluvící orangutan“, dalším jedincem je orangutan jménem Rocky.
Až doposud si vědci mysleli, že primáti nejsou schopni napodobovat lidi. Pokusy naučit šimpanze a bonoby mluvit skončily neúspěchem. Vědci tudíž předpokládali, že volání primátů musí být reflex, podobný smíchu nebo pláči u lidí, jelikož jsou to často reakce na blížící se hrozbu.
Orangutan Rocky © Indianapolis Zoo
Dr. Lamier ve své předchozí studii zjistil, že orangutanka Tilda ze Zoo v Kolíně nad Rýnem v Německu byla schopna vydávat zvuky podobné tempem a rytmem lidské řeči. Vědci byli vokálními schopnostmi Tildy „ohromeni“, ale nemohli dokázat, že byly naučené, říká Lamier.
Naopak volání, která Rocky vydával, byla odlišná od těch shromážděných v rozsáhlé databázi nahrávek. To ukazuje, že byl schopný se naučit a vydávat nové zvuky než jen vydávat ty, které jsou už v jeho „slovníku“. Rocky napodoboval více než 500 zvuků podobných samohláskám, což naznačuje schopnost ovládat jeho hlas a vydávat nové zvuky. Kontrola nad tónem a výškou v jeho hlase ukazuje, že orangutani musí mít základy „tělesného mechanismu“ pro řeč.
Jak Rocky napodobuje zvuky si můžete poslechnou na následujícím odkaze:
https://www.youtube.com/watch?v=vjkfQJ2bRS0&feature=emb_title
Proč tedy hominoidi nemůžou mluvit?
Vedoucí studie s názvem „Monkey vocal tracts are speechready“, William Tecumseh Sherman Fitch III, evoluční biolog a vědec zabývající se kognitivní vědou z Vídeňské univerzity, říká, že otázka „Proč opice a hominoidi neumí mluvit?“, se vrací až k samotnému Darwinovi. Podle Darwina subhumánní primáti nemohou mluvit kvůli tomu, že na to nemají dostatečně vyvinutý mozek.
Již po staletí se vědci snaží porozumět tomuto fenoménu. Někteří se stále dohadují o tom, že subhumánní primáti nemají správně tvarované části těla tak, aby vydávali stejné zvuky jako my, a že lidská řeč se vyvinula až poté, co se změnily naše orgány řeči. Ale srovnávací studie ukazují, že tvar a funkce hrtanu a vokálního traktu jsou velmi podobné napříč většinou druhů primátů, včetně lidí.
To naznačuje, že vokální trakt primátů je na „řeč připravený“, ale že většina druhů postrádá neurální kontrolu pro vydávání komplexních zvuků, které zahrnují lidskou řeč.
Jako jeden z příkladů můžeme uvést výsledky studie autorů, Fitche a spol., které nasvědčují tomu, že z anatomického hlediska jsou makakové perfektně vybaveni pro lidskou řeč a jejich vokální anatomie je téměř identická s tou u ostatních opic a hominoidů. Většina ostatních savců je také „připravena na řeč“.
Důvod, proč makak Emiliano nemůže mít běžnou konverzaci se svými ošetřovateli, je ten, že opice a hominoidi postrádají neurální kontrolu nad svalstvem vokálního ústrojí, aby ho správně „uspořádali“ pro řeč. Fitch dále dodává, že kdyby měl kontrolu lidský mozek, mohli by mluvit, ačkoli stále zůstává záhadou, proč jsou ostatní zvířata schopna vydávat alespoň elementární zvuky lidské řeči.
Ukázku simulovaného hlasu opice si můžete poslechnout na následujícím odkazu – na konci webové stránky nahrávka číslo dvě:
Bonobo (Pan paniscus) © hwtz11, pixabay.com
Jacob Dunn, zoolog na Anglia Ruskin University v Cambridge, společně s Jeroen Smaers ze Stony Brook University v New Yorku, zkoumali vztah mezi počtem různých volání, která může každý druh primátů vydat, a architekturou jejich mozků. Například u pota zlatého (Arctocebus aureus) byly zaznamenány pouze dva různé zvuky, které užívají, na rozdíl od šimpanzů a bonobů, kteří užívají kolem 40 zvuků.
Studie těchto dvou autorů vydaná v časopise Frontiers in Neuroscience se soustředila na dvě konkrétní funkce mozku. Těmi byly asociační korové oblasti, které řídí vůlí ovladatelné chování a jádra mozkového kmene, která jsou zapojena v neurální kontrole svalů odpovědných za vokální produkci. Asociační korové oblasti se nacházejí v mozkové kůře a jsou klíčem k mozkovým funkcím vyššího řádu, které jsou považovány za základ pro komplexní chování primátů.
Výsledky studie ukazují pozitivní korelaci mezi relativní velikostí asociačních korových oblasti a velikostí vokálního repertoáru primátů. Jednoduše řečeno, primáti s většími asociačními korovými oblastmi měli tendence vydávat více zvuků. Co je ale zajímavé je to, že vokální repertoár primáta nebyl spojen s celkovou velikostí jeho mozku, pouze s relativní velikostí těchto specifických oblastí.
Dále vědci zjistili, že hominoidi mají zvláště velké asociační korové oblasti, a také hypoglosální jádro než ostatní primáti. Hypoglosální jádro je spojeno s kraniálním nervem, který ovládá svaly jazyka. Toto naznačuje, že lidem nejblíže příbuzní primáti mohou mít jemnější a mnohem větší vůlí ovladatelnou kontrolu nad svým jazykem než ostatní druhy primátů.
Zanna Clay, zoolog na Durham University v Anglii a spoluautorka studie o komunikaci bonobů z roku 2015, říká, že vědcům stále chybí základní porozumění toho, jak primáti používají a interpretují vokalizaci. Dokonce ani nechápeme, jak si primáti sami klasifikují své vlastní vokální repertoáry.
V rozhovoru s Jonathanem Webbem z BBC News uvedla, že bonobové vydávají identické skřípavé zvuky, nebo „pípání“ během různých situací jako je krmení či cestování. „Pípání“ samo o sobě nemá tak silnou vazbu k jednomu významu. Ale v určitém kontextu má pípnutí různé významy—možná související s aktuální situací nebo umístěním v sekvenci vokalizace. To naznačuje, že bonobové jsou schopni porozumět „strukturální flexibilitě“, nebo užití jediného vokálního signálu ve více kontextech. Dříve se tento fenomén považoval za unikátní schopnost lidí, jak píše Johnathan Webb.
Jak lidstvo kladlo stále větší důraz na komunikaci, neurální oblasti mozku se rozvinuly tak, aby vyhověly těmto potřebám. Na druhé straně hominoidi měli jiné priority, na které se adaptovali. Jejich anatomická kapacita pro vokalizaci zůstala, ale již se jim nerozvinuly doprovodné nervové vlastnosti potřebné pro řeč.
Evoluce řeči
Kočkodan červenozelený (Chlorocebus pygerythrus) © Ivan Sabayuki, unsplash.com
Výzkum ukázal, že některé druhy primátů jako je kočkodan červenozelený (Chlorocebus pygerythrus) používá „slova“ k označení předmětů (v lidské řeči bychom toto nazývali sémantikou). Některé druhy dokonce kombinují volání do jednoduchých „vět“ (což si můžeme představit jako syntax). Tyto informace nám mohou hodně říct o časné evoluci jazyka a prvcích jazyka, které už mohly být přítomny u našich společných předků s těmito druhy před několika miliony let.
Srovnáním genetiky člověka a ostatních druhů přineslo pohled na původ řeči. Jeden velmi diskutovaný gen, který je zřejmě zásadní pro řeč, je gen FOXP2. Když tento gen mutuje, tak to vede k potížím s učením a vykonáváním komplexních pohybů úst a k rozsáhlým jazykovým nedostatkům.
Dlouho se předpokládalo, že změny DNA sekvence v lidském genu FOXP2 byly jedinečným znakem související s naší jedinečnou schopností používat řeč. Novější studie ukazují, že tyto mutace jsou přítomny také u některých vyhynulých příbuzných člověka, a změny v tomto genu (a možná i v samotném jazyku) mohou být mnohem starší, než se dříve myslelo.
Své znalosti získané z našeho článku si můžete otestovat v následujícím mini testíku:
https://docs.google.com/forms/d/e/1FAIpQLSdi0YKdslVl6n8i8D7JpPRenYanxeDuEzPoUm0-76oWVFbcwg/viewform
Autor: Kamila Jandová
Nadace na ochranu zvířat
Zdroje:
https://www.smithsonianmag.com/smart-news/why-are-humans-only-primates-capable-talking-180969968/
https://www.sapiens.org/language/primate-speech/
https://www.bbc.com/news/uk-england-tyne-36895395?ocid=socialflow_facebook
https://www.bbcearth.com/blog/?article=the-orangutan-who-speaks-like-a-human
