Domestikace je neukončený, stále probíhající proces, který historii člověka provází od nepaměti. Hrála důležitou roli ve vývoji lidstva a materiální kultury, což vedlo k tomu, že zemědělství dostalo podobu specifické formy živočišné a rostlinné produkce.
Domestikace je tvorba nových „druhů“ z divokých forem živočichů a rostlin člověkem. Tyto nové „druhy“ se liší od svých divokých kmenových forem (divokých předků), jsou totiž vytvářeny tak, aby splňovaly konkrétní požadavky lidí, byly lépe adaptovány na podmínky, které jim člověk stanoví a na neustálou lidskou péči. Dodnes se odborná společnost neshodla na tom, jaká vědecká jména těmto novým „druhům“ dávat a občas u nich končí neúspěchem také klasická definice biologického druhu. Z tohoto důvodů bychom pojem druh v tomto kontextu neměli brát doslova, ale s určitou rezervou.
Největšími změnami ve srovnání se svými divokými předky prošla zvířata a rostliny, které se staly objektem zemědělství. Lidé si vybírali živočichy a takové rostliny, jež splňovaly jejich požadavky. Následně byly na tyto organismy kladeny selekční tlaky, u zvířat můžeme hovořit například o větší produkci mléka, u rostlin zase o větším výnosu při sklizni, které měly za následek změnu genetické výbavy těchto organismů. Nakonec došlo k tomu, že se lidé stali závislí na domestikovaných organismech stejně, jako se ony staly závislí na nás, tudíž i my lidé procházíme určitou domestikací.
Dle stupně domestikace a dalších parametrů můžeme rozlišovat například plně domestikované druhy, částečně domestikované druhy, zvířecí společníky nebo ochočená zvířata. Ne všechna zvířata jsou pro domestikaci vhodná. Vybírána byla především ta zvířata, jež byla sociální — žila ve stádu nebo smečce, měla široké spektrum potravy nekonkurující člověku a byla to klidná a ovladatelná zvířata. Vlivem domestikace u zvířat došlo kromě morfologických změn i ke změnám v jejich fyziologii a etologii.
Vlk (Canis lupus) © Christel SAGNIEZ
Historie domestikace
První pokusy o domestikaci zvířat zřejmě probíhaly ve Starém světě během doby mezolitu. Psi byli lidmi poprvé domestikováni v centrální Asii minimálně před 15 000 lety při lovu a sběru divokých jedlých rostlin a jsou prvními zvířaty, která se k člověku začala přidávat dobrovolně. První úspěšná domestikace rostlin, stejně jako koz, dobytka a dalších zvířat, která ohlašovala nástup neolitu, proběhla někdy před 9 500 lety před naším letopočtem. Až v době neolitu byla domestikace v plném proudu a primitivní zemědělství se začalo jevit jako forma společenské aktivity. Ačkoliv byla velká část domestikovaných zvířat a rostlin, dodnes lidem sloužících, vybírána a vyvinuta v době neolitu, pár významných druhů prošlo domestikací později. Například králík byl domestikován až během doby středověku.
Domestikace zvířat
Během prvních fází domestikace psa byl pes pravděpodobně využíván jako zdroj potravy. Ve stejnou dobu pravděpodobně také sloužil jako „hlídač“ lidských osad a varoval jejich obyvatele před možným nebezpečím. A pravděpodobně lovce doprovázel při lovu a pomáhal jim zvířata lovit.
Studie z roku 2017 odhalila, že časní psi podobní vlkům byli geneticky disponovaní k tomu být přátelští, což mohlo vést k tomu, že tato přátelskost prvně spustila oboustranně výhodný vztah mezi člověkem a psem, kde lidé psům poskytovali jídlo a úkryt výměnou za zvířecí službu v podobě hlídače nebo společníka při lovu. Další genetický důkaz zase podpořil podobnou teorii „sebe-domestikace“ u koček.
Raná domestikace koček byla pravděpodobně výsledkem uspokojivého pocitu tehdejších lidí z vlastnictví tohoto zvířete. Schopnost koček chytat myši a krysy byla určitě dalším „motivačním“ prvkem, proč si lidé drželi kočky ve svých domovech a ve starověkém Egyptě byla kočka považována za posvátné zvíře. Kočka domácí patří k zvířatům, u nichž byla relativně zachována jejich přirozená reprodukce a která jsou též schopná přežít ve volné přírodě bez lidské péče, čímž se jejich označení pravého domestikáta stává obtížnějším. V dnešní době jsou kočky schopny tvořit tzv. populace opuštěných či toulavých koček, které se „nekontrolovatelně“ množí a způsobují v jistých oblastech značné problémy, které jsou mnohdy obtížné s místními orgány správy řešit.
Kočka domácí (Felis Catus) © Sa Ka
Co se týče hospodářských zvířat, ovce a kozy v prvopočátcích jejich domestikace nejprve sloužili jako zdroj masa a až v pozdějších fázích se z nich stala cenná zvířata pro produkci mléka a vlny. To stejné platí i o skotu, který byl ve starověku nejdříve využíván na maso, kůži a pracovní sílu. V počátečních fázích domestikace skot produkoval jen malé množství mléka které tak akorát stačilo k uživení jejich telat. Vznik vysokoužitkových krav a jejich chov s důrazem na produkci velkého množství mléka se udál až později v historii domestikace.
A jen pro vaši představu, je dost pravděpodobné, že produkce vajíček u prvních domestikovaných slepic byla kolem 5-10 vajec za rok. Vysoká produkce vajec spolu s dobrou kvalitou masa se vyvinula až v pozdějších fázích domestikace, podobně jako u skotu.
Kur domácí (Gallus gallus domesticus) © Xuân Tuấn Anh Đặng
Ochočení
Domestikace není to samé jako ochočení. Jak již bylo zmíněno, domestikované zvíře je geneticky „předurčeno” k tomu být tolerantnější k lidem. Divoký zvířecí jedinec nebo divoké zvíře narozené v zajetí může být ochočeno a jeho chování je podmiňováno k tomu, aby si navyklo na život vedle člověka, nicméně taková zvířata nejsou opravdu domestikovaná a geneticky zůstávají stále divoká.
Jako příklad můžeme uvést slony indické (Elephas maximus), kteří jsou často nesprávně označováni jako domestikovaná zvířata, jelikož jsou člověkem chováni tisíce let. Avšak většina z nich byla historicky odchytávaná z volné přírody a ochočena pro potřeby člověka. Přestože se poté chovají v zajetí, stejně jako velké kočky a další divoká zvířata, nejsou selektivně chováni, a to zejména kvůli jejich dlouhému reprodukčnímu cyklu. Z tohoto důvodu neexistují žádná domestikovaná plemena slona indického — zůstávají stále divokými zvířaty.
Slon indický (Elephas maximus) © pen_ash
Druhy zvířat, která mají moderní divoké protějšky, jako jsou např. králíci, čelí opačnému problému. Králík domácí se geneticky odlišuje od králíka divokého, ale protože jejich populace koexistují, dochází k mylné představě , že domácí králíci mohou ve volné přírodě přežít. Na rozdíl od jiných ferálních zvířat (zdivočelá, původně domácí zvířata) postrádá králík domácí instinkty, které ho chrání před predátory a umožňují mu přežít v prostředí bez lidské péče.
Pokud Vás toto téma nadchlo, můžete si přečíst například následující knihy:
Zvířata, která změnila člověka—Roger Caras, 1999
Pes—Michal Císařovský, 2009
Kočka ve starém Egyptě—Jaromír Málek, 2009
Autor: Kamila Jandová, Nadace na ochranu zvířat
Zdroje:
https://www.britannica.com/science/domestication#ref283819
https://www.nationalgeographic.com/animals/article/domesticated-animals
