Jedním z neklamných znaků nastávajícího jara je opětovné ptačí cvrlikání. Jaro je nyní v plném proudu a k němu bezesporu patří i návrat ptačích opeřenců z jejich zimních stanovišť.
Proč vlastně ptáci migrují v zimním období na jih a na jaře zpět? Ptáci si mohou v nepříznivých zimních podmínkách vybrat jen jednu ze tří možností: přizpůsobit se podmínkám, zahynout anebo se načas přestěhovat do teplejších krajin. Po skončení zimy se vracejí zpátky, aby využili sezonních výhod mírného pásma, například mnohem méně predátorů než v tropech a v létě hojnost potravy. Tím hlavním důvodem jsou však ideální podmínky pro hnízdění a vyvedení mláďat.
Kteří ptáci se k nám z teplých krajin již vrátili a které ještě můžeme očekávat?
Ptáci při létání na jih a zpátky překonávají tisíce kilometrů. Tahy evropských ptáků vedou třemi hlavní směry: ze severní a jihovýchodní Evropy jihozápadním směrem přes západní Evropu a Pyrenejský poloostrov. Druhá trasa jde téměř přímočaře ze severu na jih přes Itálii a Sicílii. Třetí jihovýchodní cesta směřuje přes Balkánský poloostrov a Malou Asii.
Z teplých krajin se k nám v únoru vrací skřivani (Alaudidae spp.), špačci (Sturnidae spp.) a čejky (Vanellus spp.). Špačci a čejky nelétají zimovat daleko do Afriky, ale odlétají pouze na kratší vzdálenosti, obvykle jen do jižnějších oblastí Evropy. V teplejších zimách, kdy je málo sněhu a dostatek potravy, dokonce nemusejí tito tažní ptáci vůbec odletět.
V březnu se k nim přidávají čápi (Ciconiidae spp.), konipasi (Motacillidae spp.), drozdi (Turdidae spp.), holubi hřivnáči (Columba palumbus), strnadi (Emberizidae spp.) nebo také červenky (Muscicapidae spp.) či budníčci (Phylloscopidae spp.). Budníček větší (Phylloscopus trochilus), který váží pouhých 10 gramů, přitom z východní Sibiře do východní Afriky urazí kolem 13 500 km!
V dubnu vítáme z daleké ciziny vlaštovky a jiřičky (Hirundinidae spp.) nebo také pěnice (Sylviidae spp.). Nejen pro vlaštovky je ale cestování ze vzdálených teplých krajin nebezpečné. Jsou ohroženy lovci v celém Středomoří, kteří tažné ptáky chytají do sítí a pojídají jako delikatesu.
Konečně v květnu se můžeme těšit i na poslední tažné ptáky, jakými jsou například ťuhýci (Laniidae spp.) či rorýsi (Apodidae spp.). Rorýsi obecní (Apus apus) vynikají svými leteckými schopnostmi, tráví letem v podstatě celý život – za letu přijímají potravu, páří se, sbírají hnízdní materiál a dokonce spí. Za rok nalétají přibližně 190 000 km.
Létání na jih má svá pravidla
Pro každoroční migraci jsou ptáci dostatečně biologicky vybaveni. Mají v těle zabudované jasné instrukce, co dělat, kam táhnout, kdy vyrazit apod. Ptačí organismus se díky vrozenému pudu včas připravuje na vyčerpávající let. V optimálním časovém předstihu před tahem si budoucí migranti doplní tukové zásoby energie. Hmotnost těla se například u našich tažných ptáků zvýší o 20 až 50 %. Jejich tělo prochází celou řadou dalších fyziologických, hormonálních i neurologických změn.
Většina druhů ptáků létá pohromadě v ustálené formaci do tvaru V. Na špici této formace letí silný jedinec, který proráží vzduch. Díky takovému seskupení mají ptáci nižší tep a frekvenci mávání křídel, čímž ušetří množství energie. Osaměle létají pouze někteří dravci, z ostatních druhů například ťuhýk obecný (Lanius collurio) nebo krutihlav obecný (Jynx torquilla).
V závislosti na druhu ptáka se také liší výška jejich letu. Přibližně dvě třetiny migrujících opeřenců se pohybují ve výšce 1 000 až 3 000 metrů. Ve vyšších polohách je totiž řidší vzduch, na který nejsou tyto druhy přizpůsobené. Rekordmanem ve výšce letu je husa tibetská (Anser indicus), která musí přeletět osmitisícové hory v Himálajích, vystoupá dokonce až do výšky 10 000 m.n.m. V nižších polohách ve výšce 200 m nad zemí naopak přelétají krkavcovití (Corvoidea spp.) jako jsou havrani, vrány či kavky.
Rychlost letu tažných ptáků je stabilní a přirozeně nižší než při létání na krátké vzdálenosti. Většinou se tato rychlost uvádí u vlaštovky a špačka kolem 30 km/hod, havrana asi 50 km/hod, pěnkavy (Fringillidae spp.) 52 km/hod, kavky až 60 km/hod. Až o 30 % rychleji se ptáci pohybují díky větru v zádech. Pro svůj přesun využívají ptáci také různé části dne. Většina drobných ptáků upřednostňuje noční lety, které je více chrání před napadením dravci. Oproti tomu vlaštovky, pěnkavy i krkavcovití létají ve dne.
Evropští pěvci musejí do jižní Afriky každoročně překonat vzdálenost přibližně 5 000 kilometrů. Stíhají to průměrně za 100 dnů v závislosti na druhu. Zřejmě největším rekordmanem ve vzdušném stěhování je rybák dlouhoocasý (Sterna paradisaea): ročně uletí v průměru 70 až 80 000 km! Hnízdí v arktickém pásmu Evropy, Asie a Severní Ameriky, ale zimuje až v pobřežních vodách kolem Antarktidy. Při tahu uletí v průměru přes 500 km denně a ve vzduchu tak stráví osm měsíců v roce.
Zajímavosti o migraci ptáků z celého světa můžete shlédnout například v umně zpracovaném dokumentu Ptačí svět od režiséra Jacquese Perrina.
Autorka článku: Zuzana Mikulková, Nadace na ochranu zvířat
Zdroje informací:
