Tato dohoda nese své jméno po hlavním městě Francie, ve kterém byla sjednána během Klimatické konference v Paříži v roce 2015. Schválena byla 195 smluvními stranami v prosinci 2015. Jedná se o dohodu, která je v rámci Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu, má navázat na Kjótský protokol a jejím cílem je omezit emise skleníkových plynů po roce 2020. Letos v únoru tuto dohodu podepsalo 195 členů Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu a 190 členů již tuto dohodu ratifikovalo. Pařížská dohoda stanovuje závazky všech smluvních stran, nevyjímaje Číny, USA, Indie a dalších největších producentů emisních skleníkových plynů.
Dohoda formuluje dlouhodobý cíl ochrany klimatu, to znamená udržet hranici nárůstu průměrné globální teploty pod 2°C v porovnáním s hodnotami před průmyslovou revolucí a zároveň nepřekročit hranici 1,5°C.
Jednotlivé vlády se shodly, že se budou informovat o svých cílech každých 5 let a zahrnou i veřejnost, kde mimo jiné poskytnou také informace o tom, jak se jim cíle daří plnit. Rozvinuté země včetně EU budou i nadále pomáhat rozvojovým zemím se snižováním emisí a budováním odolnosti vůči dopadům způsobeným změnou klimatu. Bude tak učiněno pomocí finančních prostředků, které budou použity na opatření v oblasti klimatu.
Důležitost dohody podle amerických odborníků
Zajištění potravin (Food security)
Kristie Ebi, profesorka Globálního zdraví a životního prostředí (Professor of Global Health and Environment), Washingtonská univerzita
Zajištění potravin bude tématem století, z části kvůli zvyšující se koncentraci CO2 a měnícímu se klimatu. Celosvětově je zhruba 9 % rostoucí populace planety potravinově nezajištěno. Za posledních pár let se počet ještě zvýšil. Asi 45 % dětských úmrtí na celém světě je způsobeno nedostatečným přísunem kalorií nebo živin. Jak se planeta nadále zahřívá, hrozí, že změna klimatu tyto situace ještě zhorší.
Pole s obilím © robo1214, Pixabay.com
Škody na plodinách, jak stoupají globální teploty, nejsou pouze o vedru, záplavách a suchu. Zatímco je CO2 nezbytný pro růst rostlin, výzkum ukazuje, že zvyšující se koncentrace CO2 budou snižovat hustotu živin u dvou světově nejdůležitějších plodin—pšenice a rýže. K poklesu hustoty živin dojde i u ostatních zdrojů potravy. Tyto nutriční ztráty mohou mít vážné účinky na zdraví, včetně zhoršeného kognitivního vývoje a metabolismu, obezity a diabetes.
Klimatické změny vyplývající ze zvyšování CO2 dále způsobují zmenšený výnos plodin, a tím pádem i stabilitu dodávek potravin. USA je druhý největší producent CO2 hned po Číně a největší historicky. Bidenovo vládní „obnovení závazku“ ke snížení emisí skleníkových plynů v rámci Pařížské dohody o klimatu a pokročilý výzkum spolu s rozvojem řešení, mohou pomoci ochránit zdraví a pohodu rodin a budoucích generací.
Zranitelné oblasti—komunity:
Deb Niemeier, profesor Civilního a environmentálního inženýrství (Professor of Civil and Environmental Engineering), Marylandská univerzita.
Budoucnost lidstva byla vždy spojená s budoucností přírodního světa. Ovšem dnes mají lidé ohromný vliv, který z části pochází z období spalování fosilních paliv a dalších aktivit ovlivňujících klima.
Se stoupající hladinou moří čelí pobřežní komunity častějším záplavám. Sezóna západních přírodních požárů trvá delší dobu. Národní hodnocení klimatu (National Climate Assessment) ukazuje, že extrémní bouře a vlny veder škodící zdraví a plodinám se stanou více časté, jak budou stoupat globální teploty.
Pouhé spravování vadného elektrického vedení, které může zažehnout přírodní požáry, už nestačí. Pařížská dohoda motivuje země začít tvrdě pracovat na snižování emisí skleníkových plynů, aby se snížilo základní riziko.
Problém s rychle se oteplující Arktidou:
Walt Meier, vedoucí vědecký pracovník (Senior Research Scientist), Národní centrum pro data o sněhu a ledu, Coloradská Univerzita (National Snow and Ice Data Center).
Pařížská dohoda o klimatu a její důležitost je zejména patrná v Arktidě, kde ubývá mořský led a permafrost taje. Pokud se zamyslíme nad dopady pro celou planetu, musí se naše představivost trojnásobně rozšířit, jelikož Arktida se otepluje skoro 3x rychleji než globální průměr.
Ledovec © 358611, Pixabay.com
Velká část Arktického klimatu sedí na ostří nože mezi mrznutím a táním. I malá změna může mít velké následky. Navýšení o 1,1°C ve středních zeměpisných šířkách, řekněme z 21,1°C na 22,2°C, je těžko poznatelné, ale v Severním ledovém oceánu změna o pouhý 1°C (z -0,5°C na 0,5°C) znamená rozdíl mezi bruslením a plaváním.
Přeměna ledu na oceán, stejně jako sněhu na holou zem, je silná. Led a sníh jsou bílé, což znamená, že odrážejí většinu energie slunce a udržují Arktidu chladnou. Ztráta ledu a sněhu znamená, že sluneční světlo je více pohlcováno, což ještě dále ohřívá Zemi a způsobuje ještě větší tání.
Tudíž každý kousek vyprodukovaného skleníkového plynu má v Arktidě ztrojnásobený dopad než v nižších zeměpisných šířkách. Proto každý kousek skleníkového plynu, k jehož produkci se mohou státy vyhnout pomocí Pařížské dohody o klimatu, tak trojnásobně ušetří Arktidu od jeho vlivu.
Naše rozhodnutí ovlivňují osud Arktidy—a celého světa.
Odkaz na video NASA- jak se mění Arktida:
https://www.youtube.com/watch?v=vtM9KTVGFVw&t=306s
Znovuzapojení USA do Pařížské dohody v únoru 2021
Když USA poprvé podepsala Pařížskou dohodu v roce 2016, jejím prvním NDC (Nationally Determined Contributions—„Národně stanovené příspěvky“) cílem bylo snížit úroveň emisí skleníkových plynů oproti roku 2005 o 17 % do roku 2020 a o dalších 9-11 % do roku 2025. To by znamenalo, že by USA snížila skleníkové emise o 26-28 % v prvních 10 letech Pařížské dohody.
Todd Stern, bývalý americký zvláštní vyslanec v oblasti změny klimatu a hlavní klimatický vyjednavač prezidenta Obamy v rámci Pařížské dohody, řekl CBS News, že pro USA v té době bylo důležité vyhlásit ambiciózní cíl a udat tak příklad pro ostatní národy.
USA je stále na dobré cestě k dosažení svého NDC cíle z velké části díky Covidu-19, a je zde viditelný 9 % pokles ve vypouštění skleníkových plynů během posledního roku. Rekordně nejvýznamnější pokles. Jenže tento posun nebude trvalý a USA se nakonec z pandemie zotaví.
Podle Sterna musí USA představit nový velký cíl, aby přesvědčila i ostatní země, hlavně Čínu, která je světovým leaderem ve vypouštění skleníkových plynů, aby udělala to samé.
Úředníci Bílého domu jsou tedy pod tlakem, aby stanovili uhlíkový cíl do roku 2030 do dvou měsíců, kdy prezident Biden bude hostit mezinárodní klimatický summit. Tlaku čelí také Bidenova vláda, která má předložit emisní příslib, který by měl do roku 2030 snížit uhlíkové emise téměř na polovinu. To by následovalo závazek Evropské unie snížit emise o 55 % do roku 2030 pod úroveň z roku 1990.
Ale koalice 195 globálních skupin prosazujících klima, včetně Centra pro biologickou rozmanitost (Center for Biological Diversity), vydala hodnocení, ve kterém tvrdí, že závazek by měl být snížení o 70 % do roku 2030.
„Nikdy nebudete mít vliv, pokud o tom budete pouze vést řeč, musíte tou cestou také jít“, tvrdí Todd Stern.
Čína a Pařížská dohoda
Čína je se svou enormní populací a těžkou závislostí na uhlí největším znečišťovatelem na světě. Je zodpovědná za více emisí než USA a EU dohromady. Jeden z důvodů stojícím za produkcí emisí v Číně je intenzivní urbanizace.
Smog nad městem © Götz Friedrich, Pixabay.com
Čína byla chválena domácím i zahraničním tiskem pro svojí aktivní a konstruktivní roli při uskutečňování Klimatického summitu OSN v Paříži. V oblasti rozhodovací roviny dávali najevo leadeři USA i Číny vedoucí roli při zajišťování dohody v Paříži. V oblasti pracovní roviny se čínští vyjednavači spojili s Francouzi a Američany, aby odstranili některé pochybnosti vyjádřené v diskusi a dohoda se stala skutečně možnou.
Záměr Číny uzavřít v Paříži smysluplnou dohodu se ve skutečnosti projevil v její diplomacii před konferencí. Čína se totiž zapojila do řady bilaterálních dohod o změně klimatu a čisté energii s Německem, Spojeným královstvím, Francií, Indií, a hlavně USA.
Ve vztahu k Pařížské dohodě o změně klimatu Čína předložila své vlastní INDC (Intended nationally Determined Contributions—„plánované národně stanovené příspěvky“), které podrobně uvádějí redukční cíle a znovu potvrzují svůj záměr dosáhnout vrcholu uhlíkových emisí do roku 2030 a snížit intenzitu uhlíku o 60-65 % oproti úrovním z roku 2005.
Čínští vůdci pohlíželi v 90. letech na degradaci životního prostředí jako na nutnou cenu, která se musí zaplatit, aby došlo ke zmírnění rozsáhlé chudoby. Od roku 2000 se zvyšovalo napětí mezi pozicí Číny v oblasti jejích globálních ekologických závazků a očekáváními mezinárodního společenství. Podstatou problému bylo, jak spravedlivě rozdělit odpovědnost za snižování emisí uhlíku mezi rozvinuté země a Čínu s rychle rostoucí ekonomikou.
Čína v posledních letech udělala podstatný závazek vůči cíli zmírňující změny klimatu. Kromě mezinárodního tlaku, který je na Čínu kladen, aby byla „zodpovědnou velmocí“, se zájmy Číny v oblasti zmírňování změn klimatu souběžně pojí s vlastní potřebou vyřešit domácí environmentální problémy způsobené třemi dekádami ekonomického rozvoje vedeným vysokým růstem a rychlostí stejně jako hledání udržitelného hospodářského růstu spolu se zabezpečenými zdroji energie. Čínská politika v oblasti změny klimatu je řízena její naléhavou potřebou kontrolovat emise, stejně tak udržovat sociální stabilitu. Mimo svou odhodlanost pro čistší vzduch, udělala Čína mimořádný pokrok ve vývoji průmyslu v oblasti obnovitelné energie. Průmysl obnovitelné energie byl v dvanáctém pětiletém plánu Číny označen pilířem strategického významu, což způsobilo, že obnovitelná energie v roce 2005 rychle převzala 25 % celkové národní výroby energie. Z Číny se v posledních letech stal největší investor v oblasti obnovitelné energie a zároveň největší producent. Díky velkým investicím Číny v tomto sektoru, náklady na obnovitelné zdroje v celosvětovém měřítku významně poklesly, což vytvořilo příznivější prostředí pro větší snížení uhlíkových emisí skrze širší využívání obnovitelných zdrojů.
Větrná elektrárna (turbíba) © Oimheidi, Pixabay.com
Někteří kritici z USA tvrdí, že čínské úsilí neodpovídá její zvýšené ekonomické síle a odpovídající odpovědností za změnu klimatu. Navíc byla Čína v roce 2009 na konferenci v Kodani obviněna z blokace dosažení více podstatné dohody.
Jennifer Tollman z green thinktank E3G řekla stránce Carbon Brief, že studie jako je „China’s CO2 peak before 2030 implied from characteristics and growth of cities“ ukazují, že emisní redukční cíle jsou pro Čínu naprosto splnitelné.
Podle doktora Jana Ivara Korsbakkena, experta ekonomiky klimatu z CICERO Centra pro mezinárodní klimatický výzkum (CICERO Centre for International Climate Research), se Čína bude muset brzo začít dívat za hranice činů, které mají hlavní společné přínosy. Čína musí dělat mnohem více, pokud chceme mít nějakou naději na dosažení cílů Pařížské dohody. To stejné může být řečeno téměř o každém jiném státě.
Více informací o podpisech a ratifikaci Pařížské dohody v jednotlivých státech zjistíte zde:
Více informacích o České republice a Pařížské dohodě spolu s textem Pařížské dohody v českém jazyce najde zde:
https://www.mzp.cz/cz/parizska_dohoda
Autor článku: Kamila Jandová, Nadace na ochranu zvířat
Zdroje:
https://www.cbsnews.com/news/paris-agreement-united-states-commitment/
https://www.scientificamerican.com/article/u-s-officially-rejoins-paris-climate-agreement/
https://journals.openedition.org/chinaperspectives/6924?file=10
https://www.carbonbrief.org/chinas-emissions-could-peak-10-years-earlier-than-paris-climate-pledge
https://www.informacni-portal.cz/clanek/parizska-dohoda
